Dopoledne bylo značně servisní. Snídani jsme si dali na břehu Shoshone River, kde jsme pak ještě chvíli dospávali večerní pozdní dojezd. Poté jsme v Cody, hlavním městě rodea, nakoupili, natankovali a u McDonaldu vyřídili všechny maily a naplánovali cestu dál. Rodeo jsme vynechali.
První atrakcí dne byl The Pryor Mountain Wild Horse Range, rezervace divokých koní na hranici Wyomingu a Montany. Na 12.500 ha tam žije asi 160 mustangů. Bohužel a) jsme přijeli v poledne velmi horkého dne, b) většina cest je sjízdná jen s terénním autem, takže jsme koně viděli přesně jednoho. Ale krásně zapózoval na hraně kopce, abychom si ho prohlédli a vyfotili. Ovšem dech nám vyrazila vyhlídka na Devil Canyon. Hluboký světlý kaňon se dnem zaplněným vodou (kousek po proudu je přehrada Bighorn Lake). Strmé skály poskytují bydlení nejrůznějším ptákům. A dokonce je v protější stěně vidět miliony let starý meandr řeky, který se poté protrhl (jak to meandry dělávají) a řeka změnila tok. Jednoznačně nejkrásnější kaňon, který jsme viděli.
Odpoledne jsme vyjeli do hor až k Medicine Wheel National Historic Landmark. Medicine Wheel je zřejmě obdoba britského Stonehenge, protože pozice kamenů odpovídají některým významným jevům na obloze - letní slunovrat, východ některých hvězd... Objekt je stovky let starý (ani samotní indiáni neví, kdo a kdy ho postavil) a je i v současnosti využíván napříč indiánskými kmeny. Proto nebylo překvapením, když jsme u Medicine Wheel viděli stovky obětních darů - od látek a pramenů vlasů přes nejrůznější váčky a lapače snů až po kosti, pařátky a lebky. Také jsme na cestě potkali indiánskou rodinu.
Překrásnými horami Bighorn National Forest jsme sklesali na dálnici. Ale tyhle hory stojí za návštěvu někdy příště - aspoň na týden s batohem. Krásné zvlněné pohoří s loukami, výhledy, pasoucími se losy, a přesto z dohledu turistů, kteří proudí v nedalekých národních parcích. Po dálnici jsme dojeli kousek od slavného bojiště Little Bighorn a na břehu Bighorn River jsme povečeřeli, popovídali si se spolubydlícími Kanaďany a za hluku cikád šli spát.
Ráno jsme se v klidu nasnídali, pobalili a přesunuli se pár mil na Little Bighorn Battlefield National Monument, kde proběhla v červnu 1876 krvavá bitva, při které indiáni pobili téměř všechny muže pod vedením podplukovníka Custera. Příčinou bylo porušení smlouvy, kterou uzavřela americká vláda se Siouxy (resp. skupinou indiánů z "Velkých plání"), ze strany amerických občanů. Smlouva garantovala indiánům mj. území Black Hills, což je jedno z indiánských posvátných míst. Ale když tam bylo nalezeno zlato, smlouva šla stranou. Zlatá horečka vtrhla do Black Hills a indiáni byli přesídleni dál na západ. Oni se ale do nové rezervace odmítali přestěhovat a zdržovali se trvale na území Greasy Grass (tam se odehrála bitva, kterou běloši znají jako Little Bighorn), kam podle tehdejších zákonů mohli jen dočasně, při lovu bizonů. To ale slavní náčelníci Sedící Býk (Sitting Bill) a Splašený Kůň (Crazy Horse) odmítali a v oblasti setrvávali se svými kmeny celoročně. Tak na ně Američané poslali armádu. Podplukovník Custer si to ale špatně spočítal a další příběh všichni znáte ze známé písně Little Bighorn, kde pod sedmou kavalerií krví rudne zem. Indiáni sice vyhráli bitvu, ale následnou válku prohráli (skončila masakrem u Wounded Knee, viz píseň Poraněné koleno) a museli se vrátit do rezervací. Celý příběh je pochopitelně o něco složitější, ale zhruba takhle jsem si to zapamatovala.
Stejně jako u Gettysburgu je přes bojiště udělaná procházka autem, s tím, že na začátku a na konci jsou krátké pěší trasy. Dojeli jsme tedy na konec silnice (začátek boje), kde jsme se dozvěděli o začátku bitvy. Poté jsme se kolem naučných cedulí vrátili na začátek, kde jsme se prošli kolem památníků. První, starší, náleží sedmé kavalerii a je to klasický žulový monolit. Novější indiánský tvoří kruh, jehož vnitřní obvod zdobí citáty náčelníků zúčastněných indiánských kmenů - Siuxů, Arapaho, Čejenů a velmi vstřícně i Vran a Arikara, kteří pracovali jako zvědi pplk. Custera.
Plni zážitků jsme po oběde přejeli 280 mil k Mt. Rushmore National Memorial, který je uprostřed výše zmíněných posvátných Black Hills a určitě ho všichni znáte. Můžeme zodpovědně říct, že to za návštěvu nestojí. Hlavy jsou vidět i odjinud a poměrně zajímavé místo kazí davy lidí, placené parkování a takřka žádné informační tabule. Ale když už jsme tam byli, tak jsme si prezidentské hlavy pořádně prohlédli a prošli se kolem. Potom jsme rychle zapadli do Black Hills National Forest, našli příhodné spací místo a spali a spali.
První atrakcí dne byl The Pryor Mountain Wild Horse Range, rezervace divokých koní na hranici Wyomingu a Montany. Na 12.500 ha tam žije asi 160 mustangů. Bohužel a) jsme přijeli v poledne velmi horkého dne, b) většina cest je sjízdná jen s terénním autem, takže jsme koně viděli přesně jednoho. Ale krásně zapózoval na hraně kopce, abychom si ho prohlédli a vyfotili. Ovšem dech nám vyrazila vyhlídka na Devil Canyon. Hluboký světlý kaňon se dnem zaplněným vodou (kousek po proudu je přehrada Bighorn Lake). Strmé skály poskytují bydlení nejrůznějším ptákům. A dokonce je v protější stěně vidět miliony let starý meandr řeky, který se poté protrhl (jak to meandry dělávají) a řeka změnila tok. Jednoznačně nejkrásnější kaňon, který jsme viděli.
Odpoledne jsme vyjeli do hor až k Medicine Wheel National Historic Landmark. Medicine Wheel je zřejmě obdoba britského Stonehenge, protože pozice kamenů odpovídají některým významným jevům na obloze - letní slunovrat, východ některých hvězd... Objekt je stovky let starý (ani samotní indiáni neví, kdo a kdy ho postavil) a je i v současnosti využíván napříč indiánskými kmeny. Proto nebylo překvapením, když jsme u Medicine Wheel viděli stovky obětních darů - od látek a pramenů vlasů přes nejrůznější váčky a lapače snů až po kosti, pařátky a lebky. Také jsme na cestě potkali indiánskou rodinu.
Překrásnými horami Bighorn National Forest jsme sklesali na dálnici. Ale tyhle hory stojí za návštěvu někdy příště - aspoň na týden s batohem. Krásné zvlněné pohoří s loukami, výhledy, pasoucími se losy, a přesto z dohledu turistů, kteří proudí v nedalekých národních parcích. Po dálnici jsme dojeli kousek od slavného bojiště Little Bighorn a na břehu Bighorn River jsme povečeřeli, popovídali si se spolubydlícími Kanaďany a za hluku cikád šli spát.
Ráno jsme se v klidu nasnídali, pobalili a přesunuli se pár mil na Little Bighorn Battlefield National Monument, kde proběhla v červnu 1876 krvavá bitva, při které indiáni pobili téměř všechny muže pod vedením podplukovníka Custera. Příčinou bylo porušení smlouvy, kterou uzavřela americká vláda se Siouxy (resp. skupinou indiánů z "Velkých plání"), ze strany amerických občanů. Smlouva garantovala indiánům mj. území Black Hills, což je jedno z indiánských posvátných míst. Ale když tam bylo nalezeno zlato, smlouva šla stranou. Zlatá horečka vtrhla do Black Hills a indiáni byli přesídleni dál na západ. Oni se ale do nové rezervace odmítali přestěhovat a zdržovali se trvale na území Greasy Grass (tam se odehrála bitva, kterou běloši znají jako Little Bighorn), kam podle tehdejších zákonů mohli jen dočasně, při lovu bizonů. To ale slavní náčelníci Sedící Býk (Sitting Bill) a Splašený Kůň (Crazy Horse) odmítali a v oblasti setrvávali se svými kmeny celoročně. Tak na ně Američané poslali armádu. Podplukovník Custer si to ale špatně spočítal a další příběh všichni znáte ze známé písně Little Bighorn, kde pod sedmou kavalerií krví rudne zem. Indiáni sice vyhráli bitvu, ale následnou válku prohráli (skončila masakrem u Wounded Knee, viz píseň Poraněné koleno) a museli se vrátit do rezervací. Celý příběh je pochopitelně o něco složitější, ale zhruba takhle jsem si to zapamatovala.
Stejně jako u Gettysburgu je přes bojiště udělaná procházka autem, s tím, že na začátku a na konci jsou krátké pěší trasy. Dojeli jsme tedy na konec silnice (začátek boje), kde jsme se dozvěděli o začátku bitvy. Poté jsme se kolem naučných cedulí vrátili na začátek, kde jsme se prošli kolem památníků. První, starší, náleží sedmé kavalerii a je to klasický žulový monolit. Novější indiánský tvoří kruh, jehož vnitřní obvod zdobí citáty náčelníků zúčastněných indiánských kmenů - Siuxů, Arapaho, Čejenů a velmi vstřícně i Vran a Arikara, kteří pracovali jako zvědi pplk. Custera.
Plni zážitků jsme po oběde přejeli 280 mil k Mt. Rushmore National Memorial, který je uprostřed výše zmíněných posvátných Black Hills a určitě ho všichni znáte. Můžeme zodpovědně říct, že to za návštěvu nestojí. Hlavy jsou vidět i odjinud a poměrně zajímavé místo kazí davy lidí, placené parkování a takřka žádné informační tabule. Ale když už jsme tam byli, tak jsme si prezidentské hlavy pořádně prohlédli a prošli se kolem. Potom jsme rychle zapadli do Black Hills National Forest, našli příhodné spací místo a spali a spali.
0 komentářů:
Okomentovat