Už víc než dva měsíce pracuji v univerzitním knihkupectví Barnes & Noble - mám za sebou shon na začátku semestru a dokonce i inventuru. Pomalu přišel čas na několik postřehů z "všedních dnů".
Práce je intenzivní trénink americké angličtiny se všemi nástrahami, které to přináší. Tak například jsem se musela naučit frontě říkat "line" a nikoliv britsky "queue". Některé věty mi ale ještě pořád nejdou: "I gotcha" je prostě divné, ať se to řekne, kolikrát chce. Musím taky zvedat telefon a řešit nejrůznější otázky zákazníků. Pokud mluví plus mínus srozumitelně, tak to jde. Pokud ne, tak telefon prostě předám někomu jinému - není čas na hrdinství. Naštěstí jsou všichni chápáví (jak kolegové, tak zákazníci).
Kolegové jsou milí, většinou studenti OSU. Jedna slečna dokonce studuje lesnictví, takže občas sdílíme zkušenosti. Nejoblíbenější otázka směrem k mému původu je, jakou řečí v České republice mluvíme. Jinak mají ale překvapivě dobré informace o Evropě, resp. o státech EU. Rozhodně lepší než byly před cestou sem ty mé o amerických federálních státech. Řada z nich nikdy nevytáhla paty z USA a cesta do Evropy je jejich velkým snem - kvůli historii, původu prarodičů, za pracovní zkušeností nebo prostě pro cestu samotnou.
Mezi manažery je mírná převaha žen, dva muži jsou Afroameričané, jinak všichni bílí. Všichni pořád děkují, jací jsme skvělí a že děláme to, co nám zadali. Až mě to občas překvapuje. Šéfka si nás předchází nejrůznějšími buchtami, co peče. V kritických dnech na začátku semestru byla pravidelně v době oběda objednaná pizza a při inventuře kuřecí kousky z Cane's. Jediný problém, který mám, je, že jeden z Afroameričanů mluví tak zvláštně protáhle. Po dvou měsících mu konečně začínám rozumět, i když se na něj upřeně nedívám :)
To mi připomnělo zábavnou scénu s jednou zákaznicí. Přišla s tím, že chce vrátit učebnici (bylo notně po termínu, do kdy to bylo možné) a že se domlouvala s manažerem, že to půjde. To pro mě znamená ověřit informaci u manažera. Tak jsem se zeptala, kdo to byl - jméno nevěděla a na popis se kroutila, že neví. Nakonec z ní velmi neochotně vypadlo, že byl "colored", tedy barevný. To zúžilo počet manažerů na jednoho (druhý nemá v popisu práce učebnice) a bylo vyřešeno. Ale fascinovalo mě, jak se jí nechtělo použít barvu pleti, jako poznávací znamení.
Přeskládal se mi také žebříček oblíbenosti oblečení. Dresscode firmy zapovídá džíny v barvě denim. Já vlastním dvoje džíny - jedny denim, jedny světle šedé, které se do obchodu, kde se občas musí zvedat krabice v zaprášeném skladu, nehodí. Takže džíny se z pozice "nechce se mi vymýšlet, co si vezmu, beru džíny" přesunuly do "ha, dneska nejdu do práce, můžu si vzít džíny". A samozřejmě jsem musela jít nakupovat, abych měla v čem do práce chodit. A od té doby definitivně miluji místní second-handy (o těch někdy příště :)
K inventuře snad jen to, že mě překvapilo, že ji zde dělá externí firma. My zaměstnanci jsme počty jenom kontrolovali, i tak to ale zabralo celé odpoledne a večer a pro manažery, kteří řešili nastalé problémy se inventura protáhla až do hluboké noci (končili o půl čtvrté ráno). A pak taky to, že kdo v JUNu jednou počítal při inventuře nášivky, žádná inventura už ho tolik nepřekvapí.
Zkrátka je to každý den něco nového a to se mi líbí. Navíc to, doufejme, prospívá mé angličtině.
Práce je intenzivní trénink americké angličtiny se všemi nástrahami, které to přináší. Tak například jsem se musela naučit frontě říkat "line" a nikoliv britsky "queue". Některé věty mi ale ještě pořád nejdou: "I gotcha" je prostě divné, ať se to řekne, kolikrát chce. Musím taky zvedat telefon a řešit nejrůznější otázky zákazníků. Pokud mluví plus mínus srozumitelně, tak to jde. Pokud ne, tak telefon prostě předám někomu jinému - není čas na hrdinství. Naštěstí jsou všichni chápáví (jak kolegové, tak zákazníci).
 |
| mikiny - nové fotky z práce zatím nemám... |
Kolegové jsou milí, většinou studenti OSU. Jedna slečna dokonce studuje lesnictví, takže občas sdílíme zkušenosti. Nejoblíbenější otázka směrem k mému původu je, jakou řečí v České republice mluvíme. Jinak mají ale překvapivě dobré informace o Evropě, resp. o státech EU. Rozhodně lepší než byly před cestou sem ty mé o amerických federálních státech. Řada z nich nikdy nevytáhla paty z USA a cesta do Evropy je jejich velkým snem - kvůli historii, původu prarodičů, za pracovní zkušeností nebo prostě pro cestu samotnou.
Mezi manažery je mírná převaha žen, dva muži jsou Afroameričané, jinak všichni bílí. Všichni pořád děkují, jací jsme skvělí a že děláme to, co nám zadali. Až mě to občas překvapuje. Šéfka si nás předchází nejrůznějšími buchtami, co peče. V kritických dnech na začátku semestru byla pravidelně v době oběda objednaná pizza a při inventuře kuřecí kousky z Cane's. Jediný problém, který mám, je, že jeden z Afroameričanů mluví tak zvláštně protáhle. Po dvou měsících mu konečně začínám rozumět, i když se na něj upřeně nedívám :)
To mi připomnělo zábavnou scénu s jednou zákaznicí. Přišla s tím, že chce vrátit učebnici (bylo notně po termínu, do kdy to bylo možné) a že se domlouvala s manažerem, že to půjde. To pro mě znamená ověřit informaci u manažera. Tak jsem se zeptala, kdo to byl - jméno nevěděla a na popis se kroutila, že neví. Nakonec z ní velmi neochotně vypadlo, že byl "colored", tedy barevný. To zúžilo počet manažerů na jednoho (druhý nemá v popisu práce učebnice) a bylo vyřešeno. Ale fascinovalo mě, jak se jí nechtělo použít barvu pleti, jako poznávací znamení.
Přeskládal se mi také žebříček oblíbenosti oblečení. Dresscode firmy zapovídá džíny v barvě denim. Já vlastním dvoje džíny - jedny denim, jedny světle šedé, které se do obchodu, kde se občas musí zvedat krabice v zaprášeném skladu, nehodí. Takže džíny se z pozice "nechce se mi vymýšlet, co si vezmu, beru džíny" přesunuly do "ha, dneska nejdu do práce, můžu si vzít džíny". A samozřejmě jsem musela jít nakupovat, abych měla v čem do práce chodit. A od té doby definitivně miluji místní second-handy (o těch někdy příště :)
K inventuře snad jen to, že mě překvapilo, že ji zde dělá externí firma. My zaměstnanci jsme počty jenom kontrolovali, i tak to ale zabralo celé odpoledne a večer a pro manažery, kteří řešili nastalé problémy se inventura protáhla až do hluboké noci (končili o půl čtvrté ráno). A pak taky to, že kdo v JUNu jednou počítal při inventuře nášivky, žádná inventura už ho tolik nepřekvapí.
Zkrátka je to každý den něco nového a to se mi líbí. Navíc to, doufejme, prospívá mé angličtině.
0 komentářů:
Okomentovat