NP Shenandoah

17. 3. Washington D.C. → Shenandoah National Park (VA)

Ráno jsme se vymotali z Washingtonu a dojeli jsme k branám národního parku Shenandoah. Ten zaujímá jeden z hřebenů Apalačského pohoří ve Virginii. Byl vyhlášen ve 30. letech 20. století a na jeho budování se významně podílely Civilian Conservation Corps. CCC byly za hospodářské krize součástí programu New Deal, mladí muži z chudých rodin pracovali na projektech pro národní a státní parky - v rámci práce budovali infrastrukturu, budovy pro rangery, přístřešky pro turisty, stezky a cesty. Součástí práce bylo také zalesňování vhodnými dřevinami.

Shenandoah National Park

Zajímavostí parku je Skyline Drive - silnice, která se vine středem parku těsně pod hřebenem (takže na většině míst vede nad 1000 m n. m., nejvyšší vrchol parku má 1230). Byla postavena před vyhlášením parku, aby přilákala turisty a zvýšila tak veřejnou podporu pro vyhlášení parku. Byly kolem toho různé rozpory - část silnice například vede v trase původní Appalachian Trail, která se musela přesunout kus vedle. Z českého pohledu se tak park jeví trochu absurdně - silnice dělí park na dvě nudle - obvykle začínáte výlet na hřebeni, sestoupíte do údolí a zase lezete nahoru. A samozřejmě parkem nevede žádná veřejná doprava, takže je potřeba se vrátit pěkně k vlastnímu autu.

z vrcholu Old Rag Mountain

Už ve Washingtonu jsme zjistili, že jsme nechali doma stan, což je situace nevhodná, když je v plánu stanovat. Naštěstí počasí bylo příznivé a slunečné, tak jsme na výlet vyrazili i tak. V parku je totiž povolené stanovat volně v přírodě. Vyzvedli jsme si tedy povolenku, pobalili věci do batohů a šlo se. Prvním cílem byl vrchol Old Rag Mountain.

z vrcholu Old Rag Mountain

Jak už jsem naznačila, výlet začal cestou do údolí po staré hasičské cestě. Na dně údolí jsme si chvíli odpočinuli a vyrazili vzhůru na vrchol (který má nižší nadmořskou výšku než parkoviště, kde stálo auto). Ačkoliv převýšení bylo přes 300 m, tak jsme nahoru vyběhli docela rychle - určitě to trvalo méně než hodinu. Trošku náš tlačil čas - západ slunce se blížil a při sestupu nás měla čekat náročná pasáž ve skalách, kterou je dobře zvládnout za světla.

zapadající slunce

Nahoře dost foukalo, takže kochání výhledem bylo krátké. Začali jsme tedy sestupovat a brzy se ukázalo, za skalnatá pasáž je opravdu náročná. Cesta žádná, jen modré značky na skalách a občas nějaká plocha obroušena od častého našlapování. Tak jsme se asi půl hodiny spouštěli po plotnách, skákali přes díry, soukali se štěrbinami a vzpírali se na kameny. Bylo to vtipné, ale byli jsme rádi, že převážná část pohybu je seshora dolů a ne zdola nahoru. Se západem slunce jsme slezli pod skály a dál pokračovali po lesní stezce. Po chvíli jsme se rozhodli, že je čas najít místo na spaní. Zabydleli jsme se u kamene, ke kterému jsme opřeli dva spadlé kmínky a přes ně hodili pláštěnky. Ne, že by nás to ochránilo před velkým deštěm, ale proti větru to fungovalo dobře.

cesta po skalách - fáze, kdy se dalo fotit

Vzhledem k přítomnosti medvědů jsme večeři uvařili v povzdálí a všechno jídlo, nádobí a podobně voňavé věci zavěsili na větev stromu, aby na to případní kolemjdoucí baribalové nedosáhli.

18. 3. Shenandoah National Park (VA) → Shenandoah National Park (VA)

Ráno jsme z přístřešku dost dlouho pozorovali laň, jak se vyhřívá na slunci. Samozřejmě jí vyplašilo, když jsme vstali a rychle utekla. Po snídani jsme dokončili sestup do údolí a začali stoupat zpět k parkovišti - tentokrát po stezce krásným údolím s potokem. Po obědě jsme se napojili opět na starou hasičskou cestu a poměrně rychle došli k autu. Celý výlet byl kolem 30 km.

přes jeden z mnoha potoků

lesní cesta

 

Na Skyline Drive jsme kousek popojeli k návštěvnickému centru, tam si prohlédli malou expozici o pohnuté historii vzniku parků (kromě již zmíněné stavby silnice bylo největší kontroverzí stěhování lidí, kteří na dnešním území parku tehdy žili; řada z nich neodcházela zcela dobrovolně) a paní rangerka nám naplánovala další tři kratší výlety - jeden výhled a dvoje vodopády.

jeden z mnoha výhledu ze Skyline Drive

Vrchol s výhledem byl kousek od silnice, takže jsme neváhali. Skalní hřeben se jmenuje Bearfence a výhled byl pěkně kolem dokola na okolní kopce a údolí s postupně rašícími stromi. Pěkné byly ale hlavně stíny, které na lesnaté kopce házely nízko a rychle plující mraky. Celý okruh byl asi 1,8 km.

výhled z Bearfence

stíny

vrcholová fotografie

V podvečer jsme ještě navštívili South River Falls. Při odchodu z parkoviště se z lesa vynořila skupina zadýchaných vysokoškoláků, kteří nás varovali, že to nestojí za to. Nedali jsme se a přesto se vydali k vodopádu. Cestu jsme si trochu prodloužili, abychom si užili i chůzi po Appalachian Trail. Vodopád by byl moc hezký ráno, kdy na padající vodu svítí slunce. Takhle v podvečer to působilo trochu studeně ale i tak stál za to. K autu jsme vystoupali docela v pohodě. Vysokoškoláci asi neměli vůbec žádnou fyzičku. Dalších dnešních 5,3 km.

lesní cesta

South River Falls

Večer jsme popojeli ještě dalších 20 mil po Skyline Drive, kde jsme si naplánovali spaní po cestě k Doyles River Falls. Abychom nemuseli řešit vaření v lese s hrozbou mlsných baribalů, uvařili jsme u auta a s sebou jsme si vzali jenom chleba k snídani. Vyráželi jsme tedy až za tmy a asi po kilometru jsme zapadli do lesa, opět zbudovali přístřešek s pomocí klád a pláštěnek (tentokrát se nám povedl lépe) a usnuli.

přístřešek

19. 3. Shenandoah National Park (VA) → Charleston - Pilot (WV)

Ráno bylo pod mrakem, ale nebyla zima. Po krátké procházce jsme dorazili k vodopádům, nižším ale více fotogenickým. Stejnou cestou jsme se zase vrátili k parkovišti. Kromě jednoho uštěkaného vystrašeného labradora a jeho páníčka jsme neviděli nic zajímavého. Pán nás varoval, že asi před hodinou mělo yačít sněžit, ale kdo by mu věřil, když bylo tak hezky. U auta jsme se trochu zcivilizovali a vyjeli směrem na jih. Jen co jsme vyrazili, opravdu začalo sněžit. Dokonalé načasování.

Upper Doyles River Falls

Lower Doyles River Falls

Doyles River Falls

sněží

Závěr Skyline Drive jsme si užili v menší vánici. Naším cílem bylo Monticello - sídlo prezidenta Jeffersona a jediný soukromě vlastněný dům v USA, který je součástí světového dědictví UNESCO. Tomu také odpovídá vstupné - $25. Chvíli jsme váhali, jestli to stojí za to a nakonec jsme si lístky koupili. Dům stojí na vrcholu kopce a místo je to skutečně okouzlující. Před prohlídkou domu jsme se podívali na zázemí domu, které je docela chytře umístěné v patře pod zahradou. Dům samotný mě moc nezaujal - má nějaké zajímavé prvky (třeba výtah na víno přímo z vinného sklepa), ale celkově nechápu, jak tam mohlo bydlet tolik lidí (v některých chvílích až kolem 30).

zázemí - nahoře za zábradlím je zahrada

tahle zahrada

Jako na jiných amerických sídlech, se i zde mluvilo stejnou měrou o otrocích a otrokářství, jako o pánu domu. Prezident Jefferson totiž vlastnil mnoho otroků, kteří pro něj pracovali. Je to jedna z mnoha kontroverzí autora textu deklarace, kde na samém začátku tvrdí: "Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí." O neudržitelnosti otroctví se zmiňuje ve své korespondenci, ale během svého prezidentování proti němu nic neudělal. Inu rodák z Virginie, která se později v občanské válce přidala na stranu Konfederace.

Monticello

Po prohlídce domu jsme ještě absolvovali zajímavou "přednášku" právě o osudech Jeffersonových otroků a systému, kterým na pozemcích pracovali. Pán byl statečný, dokázal mluvit skoro hodinu za vytrvalého deště. Nám deštník samozřejmě ležel v autě.

Zmoklí jako slepice jsme si na závěr prohlédli zeleninovou zahradu, zahradní pavilon a Jeffersonův hrob se slavným epitafem, který si Jefferson sám napsal. Mluví se v něm o lecčems, jenom ne o prezidentské funkci (své úřadování považoval za menší katastrofu).

zeleninová zahrada

Zmoklí jak slepice jsme pokračovali v cestě. Původní plán byl dojet k New River Gorge National River - sice jsme tam už byli, ale neviděli jsme park celý. Ale to jsme vzhledem k počasí vzdali - vody bylo kolem až až i bez řeky. Tak jsme to vzdali a dojeli až do Charlestonu (toho v Západní Virginii, ne v Jižní Karolíně), kde jsme přespali opět na benzínce. Cesta trvala neočekávaně dlouho, protože většinu cesty byla mlha, že nebylo vidět na 10 m a jeli jsme rychlostí 25 mph serpentinami přes Apalačské pohoří. Slyšeli jsme asi 6 dílů Sherlocka Holmese a už víme, kde má Volvo mlhovky.

20. 3. Charleston - Pilot (WV) → Columbus (OH)

V neděli jsme jeli domů. Cestou jsme prohlédli Ohio River a průmysl, který se podél ní koncentruje. Poobědvali jsme na jejím břehu, ztratili se na dálnici (pořád nechápu, jak se to mohlo stát) a v pořádku jsme dojeli domů. Doma jsme vyložili auto, dali si velkou pizzu, na kterou jsme se celou cestu těšili a po dlouhém výletě odpočívali.

most přes Ohio River

Jsme doma!

industriální zóna kolem Ohio River

Ohio River

Washington D.C., část druhá ↔ už jsme doma