NP Congaree

21. 12. White Oak (SC) -> Congaree National Park (SC) (68 mil)

U kostela jsme se ráno v poklidu zabalili, nasnídali a vyjeli směrem na město Columbia. V něm jsme navštívili Sesquicentennial State Park, příjemné místo, kde se po cestě trochu protáhnout.

bažina

Cestou kolem jezírka jsme objevili vtipné borovice, co mají extra dlouhé jehlice a do určitého věku se vůbec nevětví, takže vypadají jako velká prachovka (pravděpodobně Pinus palustris, tedy borovice bahenní). Uřízli jsme si také vánoční větvičku cesmíny, co nám teď zdobí palubní desku. Potom jsme ještě vyjeli nad park ke kostelu s názvem Park View. No, park moc vidět nebyl, ale pěkné místo na oběd se přesto našlo.

borovice zvaná prachovka

Hřebem dne byl ale Congaree National Park, náš první národní park. Po příjezdu jsme chvíli studovali návod ke kempu, kde jsme se rozhodli přespat. Je na hezkém místě a s kartičkou pro národní parky stojí noc jen $5 za stan. Když jsme vše pochopili, vyrazili jsme na výlet po parku. Úvodní část trasy byla po dřevěném chodníku skrz krásný částečně zaplavený lužní les s mohutnými stromy. Stromy byly převážně tisovce dvouřadé, které vytvářejí poměrně vtipné výrůstky z kořenů, které nám připomínaly trpaslíky. Viděli jsme také první palmy. Musím se přiznat, že kombinace lužního lesa a palem mě poměrně šokovala.

úvodní část stezky

detail "trpaslíčků", kořenových výrůstků některých stromů žijících v bažinách

jezírko

tenhle tisovec vyvrátil hurikán Hugo

Po chvíli jsme sešli z chodníku do lesa. Občas jsme přeskočili nějakou louži a postupně jsme došli k řece Cedar Creek, kterou lze splout v kanoi. Je to takový širší potok (pro znalce - asi dvakrát Kosáč), kterým se líně plouží bahnitá voda a v korytě rostou navíc mohutné stromy.

Cedar Creek

Asi v polovině okruhu přišlo překvapení - zaplavená stezka. Chvíli jsme filosofovali co s tím, ale na návrat jsme byli celkem daleko, takže jsme se rozhodli přebrodit. Bylo to studené, asi 50 m široké a trochu kluzké. Brod následoval ještě asi 4x. Nedalo se nic dělat, brodili jsme dál a přemýšleli, jestli je to normální stav stezky nebo něco neobvyklého. Se setměním jsme se vrátili na dřevěný chodníček, který nás bezpečně dovedl k návštěvnickému centru parku. Tam jsme se na takové vcelku nenápadné ceduli dočetli, že některé části stezek jsou zaplavené a nemá se tam chodit. Ale, že by to bylo někde nepřehlédnutelně napsané, třeba u vstupu na stezku, to ne. Vcelku zvláštní v Americe, kde je i ze šňůrek k roletám zakázáno sundavat lísteček varující před nebezpečím uškrcení. Nevadí. Přežili jsme, nohy jsme si umyli a navíc máme zážitek chůze po potemnělem lužním lese. Bylo to trochu jako plout po jezeře a trochu jako se procházet po lese, to vše za tajemného houkání sov a kvákání žab. Po návratu jsme uvařili večeři, vyplnili lísteček pro ubytování v kempu a chvíli si povídali s asijským párem z Clevelandu (OH), co jel také na Vánoce na Floridu. Pak už jsme jen upadli do zaslouženého spánku, po prvních třech dnech bylo potřeba pořádně doplnit síly.

Pobyt v Congaree jsme zakončili hodně deštivým ránem (ještě že jsme si vzali do stanu deštník, bylo to jako by se všechna voda v Congaree přes noc vypařila někam na flám a potřebovala se vrátit na místo dřív než místní ranger ráno otevře brány parku) a odjezdem do Charlestonu.

Cestou na jih ↔ Charleston