Okefenokee

29. 12. Orlando - Pilot (FL) → Griffis Fish Camp (GA) (259 mil)

Ráno na benzínce bylo rychlé - jen pobalit auto, koupit čaj a vyrazili jsme. Čekal nás průjezd Orlandem a chtěli jsme se vyhnout zácpám. To se vcelku povedlo a tak jsme mohli v klidu posnídat v parku Wekiwa Springs na okraji Orlanda. Jak název napovídá, hlavní atrakcí je tu pramen. A ne ledajaký - pramen je hodně vydatný, má asi 22°C a vychází z asi 10 m hluboké trhliny, která při pohledu od hladiny hraje všemy odstíny modři. A tak se Kuba hned ráno vykoupal, aby vydržel následný výlet v začínajícím žáru (chtělo by se napsat letním, ale je prosinec...). Výlet ve fotografiích:

palmovo-borový les

palmy

Sand Lake

jeden z místních obyvatel - želva myší - si to takhle štrádovala po cestičce

Posléze jsme se usadili na břehu teď již poměrně zaplněného jezírka a koupali se. Na ceduli byl sice zákaz potápění, ale voda byla průzračně čistá (tak čistá, že šlo bez problémů koukat pod vodou) a trhlina s pramenem lákavá, takže Kuba udělal několik průzkumných ponorů. Bylo určitě přes 30°C a obloha blankytně modrá. Zkrátka Vánoce, jak mají být.

zákaz potápění, ale kdo by odolal

Vyrazili jsme za dalším cílem, tím měly být Paynes Prairie, což je podle mnohých jeden z nejkrásnějších parku Floridy. Bohužel jsme špatně zvolili trasu a hodinu a půl jsme se táhli rychlostí asi 40 km/h přes nekončící aglomeraci kolem Orlanda plnou semaforů bez zelené vlny. Nakonec jsme přehodnotili trasu a objeli to na dálnici. Po té jsme pak už svištěli na sever. Prerie jsme vynechali ze dvou důvodů - na pořádnou návštěvu bylo pozdě a počasí moc nenahrávalo tomu strávit delší dobu na slunci. Co se dá dělat, park si prohlédneme někdy příště.

Hranice do Georgie jsme překročili až za tmy a pokračovali jsme k Okefenokee National Wildlife Refuge a Stephen C. Foster State Park. Je to trochu 2v1 - uprostřed rozlehlé rezervace, kterou tvoří bažina se na ostrůvku nachází malý státní park. Po odbočení z hlavní silnice je to k parku ještě asi 15 mil dlouhá slepá ulice, která má z obou stran bažinu. V předtuše zvěře na silnici, jsem jela docela pomalu a vyplatilo se - nepřejeli jsme zmatenou lišku.

Kousek před hranicí parku jsme měli najitý kemp Griffis Fish Camp. Kemp nemá ani webovky, našla jsem ho při pátrání po levném ubytování na webu Free Camping. V kempu tma a ticho. Cedule pravila, že pokud tam správce není, máme si vybrat místo a až se správce vrátí, tak si nás najde. Zajeli jsme dovnitř, vybrali si místo u altánku a usedli na houpací lavičku. Tma, hvězdy, ticho.

Po chvíli přijel na čtyřkolce správce - ráno jsme se dozvěděli, že je to rodinný přítel majitelky, která zrovna leží v nemocnici po těžké operaci. Tak se do kempu s manželkou nastěhovali a starají se o jeho chod. Byli jsme tu noc jediní hosté. Kromě jiného nám řekl, že do kempu každou noc chodí medvědice se dvěma medvíďaty, že si máme jídlo dát do auta a nenechávat nic venku. A když půjdeme v noci ven, tak napřed pořádně posvítit, abychom je případně vyplašili. No, pustili jsme se do vaření a co se nestane - správce se objeví znovu a říká, že medvědí rodinka přišla na pravidelnou návštěvu a že je možná zahlédneme. Tak jsme rychle dovařili, abychom neprovokovali. Mezitím jsme kus za altánkem zahlédli odrazy dvou párů očí, které ale po chvíli zmizeli. Kdo ví, třeba to bylo naše první setkání s medvědy. I tak jsme povečeřeli v autě a pobaveně poslouchali, jak se čas od času rozezněly rolničky připevněné na provaze kolem kempu jako medvědí alarm. V jednom okamžiku se kromě rolniček ozvala i řada šplouchnutí - některé z medvíďat se asi nedobrovolně vykoupalo v jednom z bažinných rybníčků.

30. 12. Griffis Fish Camp (GA) → Atlanta - Pilot (GA) (290 mil)

Probudili jsme se na kouzelném místě - obrovskými duby probleskovalo vycházející slunce, kolem tráva, altánky... Byl to asi nejhezčí kemp, ve kterém jsme spali.

Dojeli jsme posledních pár mil do parku a hned jsme viděli aligátora - plaval uprostřed přístaviště pro motorové loďky a vypadal, že čeká na snídani. Obešli jsme si obligátní stezku přes bažinu po vyvýšeném chodníku. Co dál? Co si třeba půjčit kánoi a vyrazit na nedalekou řeku tekoucí bažinou? Kuba jezdí na vodě rád, ale já v tom nikdy neseděla. Naštěstí je Kuba muž odvážný a prohlásil, že to zvládne, i kdyby měl celou cestu pádlovat sám. Bylo rozhodnuto a vyjeli jsme. A bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí celého vánočního výletu.

fotka pro rodiče s vestou - ale než bych se utopila, tak by mě stejně sežral aligátor...

odvážný muž

Viděli jsme desítky aligátorů, ať už číhajících na břehu, povalujících se v leknínech nebo vznášejících se těsně u hladiny. Několik želv. Tisíce tisovců s kmenem u paty stromy extrémně rozšířeným. Lekníny a jiné vodní rostliny. Pohádkově krásnou tmavě červenou vodu řeky. Kondory krocanovité a orlovce říční. Projížděli jsme naprosto úžasnou krajinou.

zátoka s cedry a lekníny

na jezeře

kouzelná vyjížďka

aligátor, kterého jsme vylekali ze siesty na slunci - v kritickém okamžiku vítr odvál kánoi až skoro k němu

další aligátor na nás ze břehu cení zuby

Bilance výletu - vyděsili jsme dva aligátory, jeden z nich vyděsil i nás - schovával se za vodní trávou kolem které jsme jeli a najednou se s hlasitým šplouchnutím vrhnul do vody. Na pár ostrovech v bažině jsou vybudována jednoduchá tábořiště, určitě by někdy příště stálo za to půjčit si loď na dva dny a strávit tam i noc.

Po projížďce jsme se ještě prošli po druhé stezce, ale to byla nuda - byla špatně značená, krátká a nic zajímavého na ní nebylo. Ale měli jsme před sebou jenom cestu do Atlanty a nechtělo se nám tak krásné odpoledne trávit v autě, když jet se dá i za tmy. Nakonec jsme už ale neměli v parku, co dělat a tak jsme vyrazili - cesta byla dlouhá, ale klidná. Poslouchali jsme příběhy Sherloka Holmese a bavili se rozdíly oproti jejich seriálovému zpracování.

cestou do Atlanty

Až do té chvíle, než se asi 80 mil před Atlantou začaly z auta ozývat divné zvuky. Odpočívadlo jsme právě přejeli, tak nezbývalo než zastavit na krajnici dálnice, zapnout výstražná světla a zjistit, co se děje. I když bylo celý den krásně, tak samozřejmě v téhle chvíli lilo jako z konve. Kuba zjistil, že máme uvolněné šrouby u levého předního kola. Tak jsme ještě posunuli auto víc na stranu (naštěstí tu mají krajnice opravdu hodně široké a často na nich někdo stojí, takže jsou všichni zvyklí), vytáhli hever a klíč a kolo pořádně dotáhli. Zásah vše vyřešil a kolo drží dodnes. Po chvíli jsme ještě pro jistotu zastavili na benzínce, abychom vše v klidu překontrolovali a uklidili v autě nepořádek, který vznikl vyházením věcí z kufru na zadní sedačky, abychom se dostali k heveru. Benzínka byla už zavřená, tak jsme zastavili hezky pod střechou mezi stojany a v suchu dali auto do pořádku. Deštivou nocí jsme potom dojeli až k Atlantě na benzínku a bez větších odkladů usnuli.

Cape Canaveral ↔ Martin Luther King Jr.